Motto - Ex privata industria, tedy z vlastní vůle.

Vše co bylo zažito, viděno, vykonáno a také řečeno je popsáno v následujícím pojednání.

1/ Lehké seznámení s MBX úvodem /1964-1968/

V roce 1964 v automobilce v Mladé Boleslavi bylo započato s výrobou typu Škoda 1000 MB. Vůz, jenž u nás snad zná každý zejména v klasické čtyřdveřové podobě pod názvem Embéčko a díky kterému se v našem bývalém státě přece jen rozvinula motorizace evropštějším tempem. Ve vývoji tohoto vozu byly zkonstruovány a zkoušeny i některé karosářské varianty, které však nebyly zavedeny do výroby. Jedinou výjimkou zůstává dvoudveřová varianta tisícovky s pevnou střechou pod označením MBX. Byl sice vyroben i kabriolet, ale ani ten nepřešel přes stadium vývojových zkoušek. Tak tedy Škoda 1000 MBX. Písmeno X v názvu označuje v automobilové karosářské typologii nevšední či zvláštní řešení. V tomto označení se tedy přidáním jednoho písmene skutečně podařilo vyjádřit vše, co takovéto provedení v kategorii malých vozů v tehdejším Československu mohlo pojmout.

a/karoserii bez středního sloupku

b/negativní sklon zadního sloupku přecházející v zadní panoramatické sklo s parametry amerických vozů z padesátých let

c/litrový čtyřválcový motor osazený dvěma karburátory

Tedy – podoba vozu může skutečně vyvolat nostalgii – karosářské zvláštnosti tohoto druhu se běžně vyskytovaly v americké či francouzské konstrukční škole na přelomu padesátých a šedesátých let. Samotný vzhled tohoto vozu se od běžného embéčka liší velice zřetelně. A to je právě to, co činí tento model téměř exkluzivní v celé plejádě všech vozů Škoda s motory vzadu za celé čtvrtstoletí výroby. K tomu mimo jiné přispělo i to, že celkový počet vyrobených vozů MBX byl velice nízký. Tyto automobily byly vyráběny v letech 1966-67 pod označením 1000 MBX a poté ještě v letech 1968-69 jako 1100 MBX. Z celkového počtu vyrobených vozů MBX bylo 1403 tisícovek a 1114 jedenáctistovek. To je tedy nástin historie včetně několika čísel. O tom, jak tento je vůz asi vzácný si může udělat český motorista představu podle toho, kolik takových vozů za více než 40 let od doby jejich výroby spatřil. Asi nemnoho a to také díky tomu, že tyto vozy byly též exportovány do různých evropských zemí.

2/ Má cesta k MBX /1968-1989/

Klasické embéčko jsme v naší rodině vlastnili a opravovali odedávna. U nás se vždy a vše odehrávalo a točilo kolem aut. Či spíše také pod auty. S rodinným čtyřdveřovým embéčkem řečeným Karel to sice taková exkluzivita a paráda nebyla, zato ale Karel sloužil díky mému tátovi vždy bez potíží. Karel znal jen perfektní údržbu, seřízení, zacházení a provoz. Však také můj táta jezdil s rozvahou a rozumem, k vozu i materiálu měl technický i citový vztah. Bylo to mimo jiné proto, že vždy věděl, co se děje za jízdy s podvozkem, tlumiči, motorem, spojkou, převodovkou, brzdami. Nejen z hlediska námahy, opotřebování materiálu a dalších technických i mechanických znalostí. Uměl si totiž představit, co bude následovat po každé technické nepříjemnosti ve smyslu malé či větší opravy. A on opravoval jedině perfektně, proto i na našem rodinném autě toto vše muselo být stále v nejlepším pořádku, funkční a perfektní. Táta motorům rozuměl jako málokdo, podle zvuku poznal každý problém. Jenže náš Karel byl sice 1000MB de Luxe, ale pro mě to byl standart a poněkud moc tuctový. Proto jsem mé první setkání s MBX v roce 1968 v Praze na Vinohradech, kde jsme bydleli, považoval za symbolické. Vůz mi učaroval a duševně mne provázel přes školní i studentská léta. Dvoudvéřová varianta byla a je unikátní a já od té doby přemýšlel jen o nejlépe vybaveném a nejsilnějším voze této řady - 1100 MBX. Tehdy ovšem ještě v mezích snů a vzdušných zámků. Logicky vzato jsem věděl, že tento model se na rodinné potřeby moc nehodí, o to více jsem však s ním v budoucnu počítal. V sedmdesátých letech jsem četl o různých srazech a setkáních příznivců všech možných evropských automobilových značek po celé západní Evropě. To byly informace, které mi nedávaly spát, takovou záležitost bych také rád uskutečnil, ale bez volných hranic k průjezdu kamkoliv to nemělo žádný význam. Takové možnosti jsme v tehdejším Československu neměli, ale byla to myšlenka, jak a kudy s tím naším automobilismem budeme postupovat v dalších letech snad také. U mne se taková představa sloučila s představou mého budoucího MBX. Vše tedy bylo jasné - s MBX na klubová setkání za hranice všedních dnů. Ale jak od fantazie ke skutečnosti?? Poněkud reálněji se mi vše potřebné a důležité začalo rýsovat až po vojně a zejména s vlastními vydělanými financemi. Samozřejmě že peníze hrály hlavní roli. Šlo totiž o to, že mé MBX neměl být vůz na běžné ježdění, ale svým způsobem vůz navíc, něco jako přehlídkový vůz pro akce v cizině.

3/ Začátek s MBX /1989-1992/

O embéčka koncem socialismu, tj. v letech 1987-89 skoro nikdo nestál, lidé se jich houfně zbavovali, ale najít mezi nimi MBX a ještě ve stavu odpovídajícímu mým představám tak jednoduché nebylo. Díky dlouhodobé inzerci v magazínu Svět motorů jsem nakonec uspěl se svou představou o stavu a vzhledu MBX a od dobrého muže jsem koupil vůz, který jej předtím dvacet let garážoval. Bylo to v létě 1989. Zřejmě v pravý čas, jak dnes zní téměř symbolicky. MBX jsem na podzim roku 1989 uložil do garáže s Husákem a na jaře 1990 vyjel s Havlem na počátek cesty za hranice všedních dnů. Od roku 1990, kdy byly opět oficiálně otevřeny hranice, se konečně mohlo cestovat kamkoliv bez administrativních potíží obvyklých za socialistického státu. Počátkem devadesátých let jsem proto podnikl několik soukromých mototuristických výprav přes otevřené hranice do Evropy. Vždy v nich hrálo hlavní roli moje MBX. Díky tomu jsem viděl a poznal, že ani cestování trajekty přes moře na severu Evropy do Dánska a Švédska nebo zdolání alpských horských průsmyků v Rakousku na cestě k Jadranu nejsou pro tento vůz větší překážkou. V té době ještě žádné dění kolem MBX neexistovalo a já jsem byl členem Felicia Clubu. Tento klub fungoval na svazarmovské bázi. Měli sekce podle jednotlivých typů škodovek braných jako sportovní vozy – Felicia, 110R a Garde-Rapid. Sekce MBX chyběla. Měl jsem tehdy někdy v roce 1991 nápad a skutečně jsem usiloval o to, že sekci MBX je nutno založit. Odezva však mezi tehdejšími starými klubisty byla nulová, neboť léty zatuhlé svazarmovské myšlení neumožňovalo volný duševní rozlet. Jinými slovy, o MBX nikdo nestál, protože podle majitelů Felicií, 110R a Rapidů nešlo o sportovní škodovku ale jen o nějaké „embéčko“. Zúčastnil jsem se v letech 1990-92 srazů v Mělníku i Táboře. Mé MBX na tehdejších srazech bylo jediné a tak jsem byl v popředí zájmu skupiny mechaniků ze škodováckého servisu v Praze-Hostivaři, kteří na srazech Felicia klubu dělali technické zázemí včetně testu a seřízení motoru. Můj vůz byl na tester brán přednostně – byla to rarita a zpestření zároveň. Leckteří ze znalců byli zvědavi na to, jak to je vlastně udělané a jak se schová celý prosklený bok bez sloupku. To svědčilo o tom, že MBX ocení jen skuteční odborníci, kdežto publikum je spíše zmatené. Od dotazů typu „To jste si dělal sám?“ se pohybuje až třeba k dehonestujícím výrokům typu – „Jé embéčko, to máme taky ještě ve stodole, to jsme sem mohli taky dát.“ S takovým také oceněním se těžko diskutuje, protože není o čem. Vydýchat se to dá jen díky vědomí, že průměrný český člověk je takový typ Homolka, který všechno ví, do všeho chce mluvit, ale to je tak asi všechno.

4/ Dva roky odpočinku /1993-94/

Tak dlouho jsem byl v letech 1993-94 úplně mimo provoz. Pracovní přetížení a potřeba řešit složité rodinné vztahy mně na jaře 1993 natolik vykolejila, že jsem bohužel usnul za volantem svého vozu Favorit. Následky byly těžké a léčení zdlouhavé. Ve skutečnosti to bylo ještě mnohem horší, než se dá popsat či pochopit, ale hlavně jsem poté mimo MBX v garáži musel se vším životem kolem sebe začít úplně znovu. Vrátil jsem se z Kladrub s vůlí do života ještě větší než předtím. A kdo pozná invalidu?

5/ A co dál s MBX? /1995-1999/

Pochybné dojmy jsem měl i z pozdějších mělnických srazů v letech 1995-96, kde nad solidními vozy přibývalo kreací, o jejichž úrovni a smyslu se dalo úspěšně pochybovat. Tehdy jsem vytušil, že s MBX to bude muset být nějak úplně jinak a s jinými lidmi. Opustil jsem s klidnou myslí srazy v Mělníku a zúčastnil se několikrát Soutěže elegance na zámku v Roztokách. Přece jen Mělník a Roztoky jsou naprosto rozdílné kategorie. Tady jsem se navíc v roce 1999 setkal s Jirkou Zlámalem, rovněž majitelem MBX. Což jak se nakonec ukázalo, bylo setkání vskutku symbolické a mně bylo jasné, že už s tím půjde něco dělat a že je čas konečně začít dělat věc tak, jak to myslím a vidím já.

6/ Sraz MBX bude možný /2000-2001/

U zrodu všeho, co se kdy kolem MBX začalo dít, jsem stál já společně s Jirkou Zlámalem. Společně jsme vše vymysleli a zorganizovali. Začala tak anabáze zjišťování majitelů, obesílání poštou i přes internet, další a další telefonování a také seznamování s podobně zapálenými lidmi, kteří by podobně jako my rádi vyjeli s MBX z českých garáží na vlastní sraz. K tomu je vhodné říci pár jmen dalších lidí, kteří rovněž stáli u zrodu všeho dění a měli významný informační podíl na zdárném průběhu příprav. Byli to pánové – Havelka, Levý, Rod, Hrubý, Liška, Atanasov a Kučera. Že se nakonec 1.Historický sraz MBX podařil, na tom má každý z nich svůj nezastupitelný podíl. Nejpodstatnější však bylo, že všichni cítili a věděli, že tím co dělají, prezentují sami sebe – své auto a svou práci. Přesně dle hesla – Ex privata industria – vše se činilo z vlastní vůle, bez shánění sponzorů a bez stížností, že to stojí peníze. Koneckonců šlo o Sraz MBX a ne o reklamu firmy vyrábějící psí suchary. Jedině díky Jirkovi Zlámalovi se 1.Sraz MBX uskutečnil na parkovišti před muzeem firmy Škoda. Jirka Zlámal tuto impozantní záležitost a nezanedbatelnou drobnost dokázal zařídit. Sehnat adresy, telefony, maily a dát to každému vědět bylo na mně. Ovšem výběr a zajištění místa pro Sraz přímo symbolického i mne fascinovalo, tehdy v září 2001 jsme tím žili jako nikdy předtím ani potom. Zvolení termínu Srazu koncem září si v roce 2001 proti původnímu poněkud dřívějšímu termínu, o kterém jsme původně uvažovali, vynutily dvě naprosto zásadní okolnosti. První bylo počasí a druhým poněkud napjatá situace v období po 11.9.2001. Takže časový posun kvůli zářijovým dešťům byl přijat a z hlediska uklidnění protiteroristické situace i u nás v Česku to bylo jedině dobře. Deštivé léto veteránům moc nesvědčí a já jsem vybral poslední víkend v září, o kterém je známo, že bývá slibný. Slunce, podzim barev, lesy plné hub, aleje plné ovoce – takový klasický český podzim a k tomu ve městě automobilů Sraz MBX. Déšť se tehdy skutečně nekonal, počasí se tehdy pro nás usmálo, bylo to perfektní a symbolické.

7/ 1.Historický sraz a MBX Club /2001-2003/

Historický sraz MBX v Mladé Boleslavi v roce 2001 byl pro mnohé skutečnou událostí mimo jiné i proto, že vozy MBX vešly tímto způsobem ve známost. Začalo se o nich vědět, mluvit a byly najednou brány na zřetel. Staly se v dnešní době znovu tím, čím odjakživa byly, totiž exkluzivní škodovkou s motorem vzadu. Zde bych rád zdůraznil, že již od roku 2001 jsem všem účastníkům srazu a dalším příznivcům a lidem kolem MBX jasně deklaroval, že v rámci MBX se nebude nic organizovat pod patronací státu. Dále, že není v zájmu MBX, aby se srazy rozšiřovaly a organizovaly tak, aby toto pojmulo do svých řad všechny ostatní běžné čtyřdveřové MB1000. To tedy v žádném případě, to bychom z toho měli brzy další Mělník a to jsem rozhodně neměl v úmyslu. Jen v případě, že majitel MBX má i klasické embéčko, bylo možnost jej na srazu tolerovat. Nebylo to však pravidlo. Jinými slovy, nechtěl jsem dělat svazarm pro embéčka a z pár nadšenců a rozumných lidí nechat časem vyrůst organizačního a účastnického mastodonta, jak jsem to znal z Mělníka. Věděl jsem příliš dobře, že exkluzívnost MBX se v záplavě obyčejných aut naprosto vytratí. A o tom to celé vlastně je. Aby bylo vidět MBX v množství všech možných akcí a srazů musí stát na vlastních nohou a nezabývat se tím vším, co k MBX nepatří. Také jsem nikdy neusiloval o to, aby mi jako klubu státní instituce přikazovala, co smím a co nesmím, nařizovala odvádět daně a vést účetnictví anebo vysvětlovat obyčejným lidem k čemu je valná hromada a podobné byrokratické nesmysly. Toto jsou pro většinu zapálených a nadšených lidí naprosto podružné věci, přeci když člověk leží pod autem a vyměňuje nápravu, tak ho zajímají úplně jiné věci než regule Ministerstva vnitra. Tak tomu vždy bylo, tak tomu je a tak také bude. A nyní jsem u jádra věci. Co je tedy podstatou dění, když se řekne MBX Club. Jde o souručenství naprosto volných vztahů majitelů a příznivců MBX, kde poznávacím znamením je právě vůz MBX. A jak se to projevuje – zejména tak, aby se podařilo všem dobrým lidem protlačit do života pocit sounáležitosti a pohody plynoucí z akcí pořádaných a uskutečněných proto, aby v nich cit k motoru či automobilu neztratily smysl a nevytratily se v návalu obyčejného a laciného komercionalismu. V následných dvou letech 2002-2003 se Sraz konal v malebném koutě Vysočiny u rybníka Kachlička. Účast sice nebyla tak početná, jak jsem si původně představoval, ale to už je život. V roce 2002 jsem to měl o to složitější, že se mi den před srazem při přípravě vozu kousnul motor a nebylo v mých silách jej přes noc zprovoznit. Plně jsem si to vynahradil za rok, kdy jsme tu Kachličku prožili s MBX jak se patří. Až do té doby bych řekl, že mezi námi všemi, kteří jsme se dvoudvéřovými embéčky zabývali, vládla jen klasická česká garážová atmosféra. Nic velkého, ale také nic špatného. Byli jsme v klidu a netušili, co se kolem MBX v dalších několika sezonách semele.

8/ Kapitola s Kačmarem /2004-2006/

V přípravách na další sezonu jsem se od Jirky Zlámala dozvěděl, že jeho spolupracovník rovněž shání MBX. Bylo tomu tak, dotyčný si jej brzy opatřil a já jsem měl tak možnost vidět a vědět o koho jde. Tou osobou nebyl nikdo jiný než boleslavský designér Michal Kačmár. Tento tvořivý a schopný člověk se nám zdál organizačně dobrý, pozitivní se mi jevil zejména jeho zápal do samotné přípravy vlastního srazu, který se měl v roce 2004 uskutečnit opět v Mladé Boleslavi. Já jsem měl z Prahy do Boleslavi přece jen dál a tak jsem nebyl proti tomu, aby se i Michal Kačmár zapojil do vlastní organizace srazu. Tady byl začátek všech dobrých i špatných rozhodnutí v dalších několika letech. Dobrých ve smyslu lepší organizace a celkové kulturnosti srazu, špatných vším, co právě toto sebou přinášelo. Počátkem tohoto období, tj. v roce 2004 a 2005 to tak znatelné nebylo, přesto jsem byl nemile překvapen při prezentaci na srazu MBX tím, že za účast se platí. Nevím, jak to brali ostatní, ale mně to přišlo nedůstojné. Tím chci říci, že organizovat sraz pro MBX a pak vybírat nějakou částku kvůli pofidernímu programu a mlátit se potom po rozbitých silnicích nevidím jako smysluplné. Mou tehdejší chybou bylo, že jsem to připustil. Problémů však přibývalo. Kačmár nepoužil na sraz v roce 2004 obvyklý název - „Sraz“ ale přejmenoval celé setkání na „Slet“. Sice jsem s tím nesouhlasil, ale to bylo asi tak všechno, co se s tím dalo dělat. Slet – a ještě s podtextem holubů, to je ukázka naprostého nepochopení pojmů, auta se přece neslétají. Vůbec si nespojuji exkluzivní škodovku MBX s nějakým hloupým ptákem, který notabene je škodlivý a svým trusem obtěžuje centra měst a ničí stavební památky. Z tohoto pohledu mi setkání MBX pod názvem „Slet embeiksů“ přišlo jako hodně podivná událost. Když ovšem má člověk jako já i jiné životní starosti než jen dění kolem embéček, je občas rád, že nemusí řešit hlouposti, detaily a podružnosti. Se mnou to tak tenkrát bylo. Po dalším Sletu v roce 2005 jsem mezi starými známý zaregistroval známky jisté nevole s některými záležitostmi organizačními, jakož i poznámky osobní, které se týkaly Kačmárova týmu. Ano, všimli jsme si dobře, celé MBX dění se stalo hříčkou pro pár vyvolených, kteří dávali všem ostatním pocítit, že jsou tam jen do počtu a také jako plátci organizačního poplatku. Bylo cítit že směr, který Michal Kačmár srazům vnutil, není takovým přínosem, jak se zkraje zdálo a že to lidem, s nimiž jsem MBX vytáhl z Mělníka, začíná vadit. Debatovali jsme o těchto věcech při různých setkáních a příležitostech. Co mně osobně nevadilo a já jsem zvládal bez újmy na duši, jiní však nemohli a ani nebyli schopni překousnout. Popsal jsem již v mých komentářích, že některé antagonismy a averze se nedají skrýt ani za slupkou motorismu. Teď to tady upřesním. Jedná se o averzi Čechů vůči Slovákům a naopak. Neměl jsem s tím nikdy problém, v Československu jsem vyrůstal i žil, slovenština mi nevadí a nedělá mi potíže jí rozumět, a když se překonám, tak i s ní mluvím. Zprvu jsem třenice česko-slovenské vnímal jako hloupost a ukřivděnost a držel jsem nad Kačmárem ochrannou ruku. Do té doby jsem chápal vše tak, že já jsem vlastně ten katalyzátor, který umožňuje funkčnost celého systému – tedy dění kolem MBX. To mi vydrželo až do jízdy na Slovensko – Letu embeiksů v roce 2006. Teprve tam jsem byl zamotán do běhu událostí tak, že se mně konkrétně týkalo to, proč k problémům dochází a jak se problémy řeší, je-li v nich zainteresován Michal Kačmár. Poté mi došlo, že tento organizátor postavil vše na komerční bázi. Zapomněl, že lidé nejsou stroje, zapomněl na duševní rozměr a zejména na duševní rozsah a rozpoložení našich lidí ve slovenském prostředí. Jak to my tady v Česku chápeme, taková věc jako byla tato 14-denní jízda se nedá dělat bez skutečného lidského duševního rozměru, bez účasti těch, kdo to celé prožívají na vlastní kůži nýbrž jedině a právě v souznění s nimi. A to se na východě bývalé republiky poblíž ukrajinských hranic nestalo. Jízda se dostala do krizové situace a výsledkem nakonec bylo, že Let embeiksů v etapě ze Šíravy k Dunaji ve Štúrovu ve svých řadách žádné MBX neměl. Nebudu zde rozebírat detaily, jedno je však jisté, taková akce, kde si lidé navzájem nepomohou, postrádá zcela smysl. A toto zjištění korespondovalo s tím, co se neslo v kuloárech. Začal jsem si více všímat a méně důvěřovat.   

9/ Kapitola bez Kačmara /2007/

Dalším aspektem a výsledkem činnosti od počátku MBX Clubu je to, že vozy MBX vešly ve známost hlavně jako samostatná kategorie. Začalo se o nich vědět, mluvit a byly najednou brány na zřetel. Staly se v dnešní době znovu tím, čím odjakživa byly – totiž nejexkluzivnější škodovkou s motorem vzadu. S tím souvisí ovšem i to, že cena těchto vozů nabrala postupně kurs směrem nahoru včetně cen dílů. To je realita vzhledem k požadavkům trhu a s tím se nedá nic dělat. Nicméně během několika let se ukázalo, kdo má MBX z osobních důvodů a kdo chtěl jen vydělat peníze. Obráceně platí, že MBX je dnes pro mnohé lidi módní záležitost a tedy pro ně není nemožné zaplatit jakoukoliv cenu. To už sice zavání snobismem ale ani tomu se nelze ubránit. Čemu se však ubránit lze, to zde budu činit. V první řadě to jsou lidská hloupost a omezenost. Jak píše jistý Werich - boj s hloupostí se nedá vyhrát, ale nesmí se to nikdy vzdát. Michal Kačmár se jak známo od roku 2004 věnoval organizaci srazů v Mladé Boleslavi ovšem nikoliv pod původním názvem. Jeho nápad s názvem mi od počátku nepůsobil moc velké nadšení, ale z hlediska výtvarného se to dalo vydržet a přežít. Ne tak letos a  o některých dalších zvláštnostech, kterými tento člověk vyniká, zde nyní taktně pomlčím a budu komentovat to, díky čemuž jsem s ním letos přerušil veškerý srozumitelný kontakt. Jednalo se o podobu navrženého poutače neboli plakátu na srpnové setkání MBX v Mladé Boleslavi. Jeho návrh, který jsem dostal v lednu 2007 mailem, se mi vůbec nelíbil, protože vůbec nijak nevyjadřoval prostý fakt, že hlavním aktérem je vůz MBX. Plakát měl podobu něčeho, co mně osobně kulturně uráželo, a co mně připomnělo doby komunistické reklamy, takovou spíše zmatenou agitku, která je bezduchá, nikomu nic neřekne a zejména a hlavně – jejím předmětem není MBX. Osobně nechápu, co tak mimořádného Michal Kačmár vidí na tom, že lidem musí strkat pod nos agenta 007. A ještě ve spojení s čtyřdveřovým embéčkem. Dle mého názoru to je obyčejná pitomost, kterých jsou dnes reklamy plné. Myslím, že jsme srazy MBX zamýšleli s vyšším cílem, než si nechat vnucovat nějakého šaška jenom kvůli tomu, že jednomu člověku to připadá vtipné, tedy spojení agent 007 a rok 2007. Vedl jsem s Kačmarem hned  zkraje o tuto věc spor. Takovou hloupost jsem nemínil akceptovat. On sice tvrdil, že je to jen prvotní návrh a že to celé předělá dle mých připomínek, skutečnost však byla jiná. Konečná verze domluvy byla, že on předělá alespoň podobu embéčka tak, aby to vypadalo jako MBX. Nebylo to sice z mého pohledu exkluzivity MBX nejlepší, ale mělo to alespoň v základních rysech vztah k MBX. Bohužel konečným výsledkem bylo, že to slíbil a neudělal a původní paskvil nechal beze změny. Jak tedy mohu komunikovat s člověkem, který neplní nejzákladnější morální pravidla? Jestliže slíbí něco, co sám nesplní a nakonec se dozvím, že to je vlastně schválnost vůči mně. Jak tedy asi řeší jiné věci a vztahy a co s takovým člověkem. Ona morálka není věc, která se dá nakreslit na papír, morálka není shluk čar designového návrhu, který mohu kdykoliv zahodit do koše a začít klidně znovu. Lidské charakterové vlastnosti – to je skutečně o něčem jiném, než jak jsem viděl v posledních dvou letech kolem MBX v podání Michala Kačmara. A to je právě ta ukázka hlouposti, o které mluvím a se kterou se musí bojovat. Aby na sraz MBX byla upoutávka taková, aby i ženě v domácnosti bylo naprosto jasné, co MBX je a nemuseli jsme poslouchat řeči o tom, proč na plakátě žádné MBX není. ( v originále - „Ale to přeci není MBX, jestli on to ten pan Kačmár nějak nepopletl...“) Celá záležitost s plakátem mi pomohla pochopit podstatu problému. My všichni okolo MBX jsme pod vedením Michala Kačmára na tom byli jako dětičky ve školce, máme být zticha a poslouchat paní učitelku. A zejména máme být v němém úžasu nade vším, co tento člověk vymyslí bez ohledu na to, co tomu říká publikum. Tedy vlastně, on Vám ten slet i let udělá, i kdybyste nechtěli. A tohle už jsme tu zažili, a i podobné soudruhy. Otázka zní, proč bychom si takové zacházení měli nechat líbit a z jakého důvodu. Neznám žádný a ani o něčem takovém neuvažuji. Myslím, že se starou partou kolem Jirky Zlámala, se kterou jsme srazy s MBX kdysi vyždímali z ničeho, si uvědomujeme, že „Slet“ nepotřebujeme. A Let také ne, jedná-li se o jízdu do ciziny, je potřeba vědět, že MBX nejsou škodovácké závodní speciály. S MBX se v cizině musí zacházet stejně jako doma, vůz je veterán a proto se musí šetřit maximální možnou mírou. Nelze každou sezonu udělat s MBX přípravu jako se soutěžákem na sezonu - kastli vystříhat a svařit ze tří jiných karosérií a použít speciální agregáty a prvky výbavy. U MBX se cení originalita původních detailů, samozřejmě karoserie a rovněž motor. Ovšem já mám dojem, že Michal Kačmár potřebuje MBX k proslavení vlastní osoby a že ve skutečnosti se o MBX vlastně ani nejedná. Je to jen zástěrka, je to jen užití pojmu MBX na věci, které se skutečným pojmem originality a  exkluzivity této legendy šedesátých vůbec nesouvisí. Myslím, že se bez Kačmarova rozhodování a dozorování docela dobře obejdeme. Ostatně letos na jaře v Holandsku se to plně potvrdilo. Byli jsme s Jirkou Zlámalem a Láďou Hrubým v pohodě a doufáme, že to tak bude i nadále, zejména v roce 2008, který nás již za pár dní čeká.

10/Svět se točí dál /2008 atd./  

Možná Vás některé mé názory mohou zcela jistě překvapit, jinému vyhovovat a dalším nejsou vůbec po chuti. To vše je zcela legitimní. Rovněž je zcela legitimní, že každý může mít a má na různé věci jiný názor. Já to každému přeji a přiznávám. Na druhou stranu to znamená, že pokud dojde k diskusi nebo případně výměně názorů je řešení vztahu určeno v první řadě hranicí rámce morálního chování související s danou situací. Každému nechávám prostor k vlastní seberealizaci, s některými lidmi je to však neřešitelné. Jestliže si však někdo vysvětluje dané slovo jako čmáranici na papíře, kterou může kdykoliv zahodit do koše, je to velký problém. Nebudu tady do detailu rozebírat všechny rozpory, které vznikly v posledních dvou letech. S některými lidmi se prostě lidsky spolupracovat nedá a skutečně dobrý vtip je to, když mně chce Michal Kačmár, který není ani schopen dodržet dané slovo, poučovat o tom, jak se mám chovat. Musím se zde vyjádřit tak, že dotyčná osoba je mi totálně k smíchu a takové vztahy nemám zapotřebí. Dále bych podotknul, že já osobně nevidím žádný smysl v tom, aby pár lidí s MBX zakládalo státní klub a platili za to peníze do nějaké další kasy a ještě se nechali dirigovat v tom, co se smí a co se nesmí. Toho jsem velice dalek, ostatně v MBX Clubu se ničím takovým netrápíme, smíme všechno a nemusíme nic.  
Řekl bych, že přihlouplých organizací, stranických činovníků a státních trenérů jsme si před dávnými lety užili dost a dost. Pokud se však někomu po takové organizaci stýská, nechť si ji klidně založí. Já takovou věc pokládám za naprosto zbytečnou a kontraproduktivní. Pro veteránistu se život kolem aut ještě více než dosud zbyrokratizuje a ještě za to bude platit. Ale jak jsem řekl, v tomto ohledu MBX Club zůstává volnou a nevázanou záležitostí lidí s MBX a tak to také zůstane. Komu volnost a nevázanost vyhovuje, tomu gratuluji, kdo však se volnosti bojí a potřebuje nad sebou bič, nezbude mu než se svěřit do péče nějakého nejmenovaného dobrodince. Zcela jistě se jich najde dost, protože na peníze za členské příspěvky a jiné hlouposti jsou všichni zvědaví. Jinými slovy – za organizovanost se musí platit a myslím, že to rozumný člověk nepotřebuje. Rovněž tak se všichni mohou na příští rok rozhodnout zcela svobodně. Sraz nebo Slet, každý dle svých rozhodnutí, případně žaludků. Sraz MBX 2008 bude opět volnou formou, nebude se platit mně žádné zápisné ani vstupné a nikdo nebude muset přemýšlet nad tím, proč se jinde platí a ještě tam mají plno sponzorů. Jiná věc je pouze to, že v kempu si platí každý za sebe. Úplně nakonec bych ještě podotknul, že pokud na tomto, co je zde výše řečeno a uvedeno něco někomu vadí, může organizovat život někomu jinému a s větší barnumskou reklamou a mediálním humbukem ale hlavně s jiným nářadím než s MBX. Mně to jedině potěší, protože všeho je jen do času.   

Zdeněk Wachfaitl



26.12.07 - Na Štěpána bez Štěpána